Fiskální politika

Fiskální politika je součást hospodářské politiky státu, která se snaží ovlivnit vývoj ekonomiky změnami výše a struktury veřejných výdajů a daní. Fiskální politika nástrojem aktivního zasahování státu do hospodářství.

Slovo fiskální pochází z lat. fiscus, původně košík, později státní pokladna, vyjadřuje tak spojitost s daněmi.

Daně původně sloužily k pokrytí potřeb panovnického dvora a armády, později i pro financování veřejně prospěšných staveb (silnice, průplavy, železnice, školy atd.) a pro financování veřejných statků (bezpečnost a policie, zdravotnictví, školství, ochrana prostředí a další).

V souvislosti s rozsahem funkcí státu 18. století rostla míra zdanění. Během 20. století se moderní státy začaly aktivně ovlivňovat chod hospodářství jako celku.

Teorie fiskální politiky je spojena s keynesiánství, teorií britského ekonoma Johna Maynarda Keynese, která nejen vysvětlovala souvislosti makroekonomických jevů (hrubý domácí produkt, zaměstnanost, agregátní poptávka, inflace atd.), ale poskytovala i návod, jak je zejména prostředky fiskální politiky ovlivňovat.

Keynesiánství bylo úspěšné jako metoda boje proti cyklickým hospodářským krizím. V 60. let začalo být kritizováno monetaristy, kteří naopak propagovali omezování státních zásahů a za hlavní úkol státu pokládali péči o stálost měny.

V moderní demokratické společnosti narůstají výdaje státu v souvislosti se zdravotnictvím (prodlužování délky života člověka, zdokonalování zdravotnických technik) a školstvím (h3prodlužování školního vzdělání).

Typy fiskální politiky

Podle cílů a též poměru příjmů a výdajů státního rozpočtu můžeme fiskální politiky teoreticky rozdělit na dva základní typy:

• Expanzivní fiskální politika Veřejné výdaje jsou větší než vybrané daně, takže vzniká schodek (deficit) státního rozpočtu, čímž roste státní dluh. Expanzivní fiskální politika se snaží stimulovat růst výkonu ekonomiky prostřednictvím růstu státních výdajů a projeví se krátkodobým růstem HDP. Expanizivní fiskální politika se vyznačuje růstem státních výdajů a (nebo) poklesem daní. Přes všechny teoretické námitky pracují moderní státy většinou se schodkovým státním rozpočtem a spokojují se jen s tím, že se snaží tento schodek a kumulovaný státní dluh udržovat v jistých mezích.
• Restriktivní fiskální politikaVeřejné výdaje jsou menší než daně, takže se snižuje státní dluh. Restriktivní fiskální politika má smysl tehdy, má-li stát veliký státní dluh; jinak by totiž znamenala, že stát vybírá zbytečně vysoké daně. Ve skutečnosti jsou však všechny moderní státy spíš více než méně zadluženy, přesto se jim nedaří restriktivní politiku zavést. Restriktivní fiskální politika má za cíl tlumit hospodářský růst cestou snižování státních výdajů a (nebo) růstem daní.

Nástroje fiskální politiky

• Automatické stabilizátory – působí stále a automaticky vyrovnávají výkyvy agregátní poptávky a nabídky (např. progresivní daň z příjmu, pojištění v nezaměstnanosti aj.). V době růstu ekonomiky fungují restriktivně (tlumí hospodářský růst), v době poklesu expanizivně (prorůstově). Předpokladem funkčnosti automatických stabilizátorů je to, že v době růstu HDP nebude yvyšší daňové přímy utrácet, ale že je použije na pokrytí dluhů z doby poklesu, nebo je uspoří pro výdaje spojené s budostucím hospodářským poklesem.
• Záměrná opatření – jednorázové opatření vlády, které ovlivňují agregátní nabídku i poptávku (změna daňové sazby, změna struktury výdajů z rozpočtu aj.).
• Daně – představují příjmy do státního rozpočtu.
• Transfery – dotace do podnikatelské sféry, podpora v nezaměstnanosti nebo zdravotně postižených aj.
• Vládní výdaje na nákup zboží a služeb – představují výdaje ze státního rozpočtu.